Jo,jo. Krásně se to čte. Včera jsem zakoupil vinyl Steel Panther, zadělaný v igelitu a chtěl rozbalit až doma. Nevydržel jsem a ten rituál otvírání nového alba nic nepřekoná, Jasná karma.

Super článek. Měl bych ještě dodatek. Čím hlouběji do minulosti, tím bylo méně hudebních stylů a tím pádem víc spřízněných duší, se kterými se dalo o muzice pokecat, případně si vyměnit nějaké nahrávky.

Za mého mládí bylo jednoduché dělení na somráky a veksláky. Veksláci se vyskytovali na diskotékách a měli přehled o sezónních diskohitech. Somráci se vyznačovali delším vlasem a zálibou v hardrocku (intelektuálštější somráci to občas proložili nějakým artem třeba od EL&P). Jelikož koncerty v Praze byly povinně k sezení, vyblbli se veksláci radši o víkendech na venkovských tancovačkách.

Nelze pominout postupně sílící subkulturu kotlíkářskou, která však v mých 17 byla ještě zanedbatelná. Písničkářství jsem si ale také užil, neboť jsem měl štěstí zažít krátké období svobody v Šafránu (Hutka, Nos, Veit...).

V osmdesátých letech začaly být staré hardrockové kapely opotřebované, jejich LP byla nějaká slabší. Místo nových kapel přišel rovnou nový styl - metal. A o nějaký pátek později punk. Tomu se přizpůsobili i fanoušci muziky. Vekslákům už se neříkalo veksláci, ale stále to byli znalci a milovníci hitů na jedno použití. A skoro z ničeho nic se objevili celí v černém depešáci.

Atakdále. Dneska když si v noťasu popisuju písničky (protože jsem v tomhle puntičkář a mám rád vyplněné všechny údaje), tak při kliknutí na "Genre" mi program nabídne na výběr takový sloupec žánrů, že se najednou ani nevejde na obrazovku. Stovka stylů hudby, stovka subkultur... Jestli jsme to v těch 70´s neměli jednodušší.

Lehké pousmání, nostalgie... Vynikající!